OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Plnou parou pod párou
na Krušnohorském semmeringu

Zase to nutkání něco napsat mě dohnalo k tomu, abych váš zrak i rozum dostal na tyto řádky. Mnohokrát jsem si říkal - neblbni - tolik stran a terabytů je popsáno neuvěřitelným množstvím textu, že ten tvůj je stejně zbytečný, jako je zbytečný i Tvůj život. Ale než bych psal něco na rozloučenou a svůj život skončil třeba pod koly rozjetého vlaku, rozhodl jsem se na jeden takový rozjetý vlak naskočit.

Stalo se tak v sobotu 26. září roku 2009, kdy jsem si přivstal na Krušnohorský semmering, jenž v osm ráno vyrážel z Dolního nádraží v Karlových Varech. Šlo o jednu z atrakcí s parním vlakem, kdy se davy nadšenců dáví parou a kouřem z uhlí, aby trochu oprášily vzpomínky na dobu starého Rakouska-Uherska, kdy železnice byla zásadní tepnou veškeré dopravy po souši. V dnešní době, kdy dopravní tepny dálnic i leteckých linek kornatějí zbytečnými cestami zbytečného zboží i lidí, je taková akce, jen políčkem na naše pachtění za dokonalostí. Vždyť nic nemůže být dokonalé, a když si tohle včas uvědomíme, bude se nám lépe žít i umírat pod koly nádherných mašin. Abych ale zbytečně nemudroval a ještě více vám nepletl hlavu, zkusím svůj zážitek vylíčit osobně, věcně a snad i osobitě s humorem.

Z pod Chebského mostu v Karlových Varech vyjíždí parvní vlakNa vlak jsem vyrazil z Drahovic za osm minut osm, a to proto, že jsem za sedm minut sedm začal přetírat zábradlí, které jsem nestihl předtím kvalitně dokončit. Ještě trochu od barev a s vůní kolínské 6006 jsem zkusil vytočit Infocentrum na Dolním nádraží, zda nebude mít pára zpoždění, abych nemusel běžet - jenže ani mé dlouhé nohy nepomohly tomu, abych za Solivárnou zklamaně jen vytáhl foťák s tím, že si jí alespoň vyfotím, neboť již těsně po osmé lokomotiva vypustila svůj jasný kouřový signál, že tenhle vlak nestaví a kdo se mu postaví, toho zajede. Trochu mi Mládkova melodie zlepšila náladu a text mě přivedl na myšlenku - ještě jednou vytočit Infocentrum, zda přeci jen nezastaví na Horním nádraží - „... ale ano, samozřejmě - bude tam stát 2 minuty." No to mi dodalo naději, že jsem hned sbalil foťák a vyrazil přes Chebský most k Hornímu nádraží. Doufal jsem, že mě na konci mostu nezdrží nebezpečný semafor, který proti sobě pouští auta ze Sokolovské a chodce z Chebáku, jenže ten semafor mi ještě pomohl, protože tam na červené zdržel Karlovaráka v červené felicii, kterého jsem zkusil oslovit, zda by mě nehodil na Horní nádraží. K mému úžasu kývl i přesto, že můj klobouk i vous patrně odradilo cca 5 Pražáků, na které jsem marně mával a stopoval je, když jsem spěchal z Drahovic.

Na druhé nástupiště Horního nádraží přijíždí vlak s parní mašinouNa perón jsem doběhl právě včas, neboť lokomotiva funěla v dálce a já si stačil vyndat foťák a stihl i pár snímků s příjezdem na Horní nádraží. Z této zkušenosti radím každému, kdo chce stihnout odjezd vlakem z Karlových Varů, že u řady spojů z Dolního nádraží je šance na dobíhání na Horním nádraží - tzn. že pokud vás třeba taxík poveze k odjezdu vlakem na Dolňák, a vy uvidíte odjíždět váš spoj směrem k soutoku Teplé a Ohře, tak si připlaťte na cestu na Horňák a svůj spoj v klidu stihnete. Ale zpátky k SEMMERINGu. Protože jsem neměl místenku, ptal jsem se průvodčích, kde je vagón pro tuláky, tedy přesněji pro Ty, kdo si zakoupí jízdenku ve vlaku. Takový tam sice nebyl, ale když jsem sondoval, kde koupím jízdenku do Nejdku poslali mě na konec vlaku. Tam jsem se pro jistotu ještě jednou přeptal, ale že tázaný průvodčí neměl ty správné lístky, tak jsem nastoupil o vagón blíže. Klučičí zvědavost mě lákala k lokomotivě a tak jsem prošel obsezenými vagóny až na začátek druhého, kde mě zastavily pootevřené dveře. Vlak byl již v pohybu a přesto, že mě od mašiny dělil poslední - tedy první vagón, tak mi došlo, že to bude 1. třída. Chtěl jsem zavřít dveře, které vedly k občerstvení, což mi připomnělo, že jsem ještě nesnídal. Však ouha - vlak se rozjel a já propadl do té nejdůležitější místnosti v každém vagónu. Jak vidíte na fotce níže, ulevit si, či upravit se tu může každý, jen všechny prosím: "Dodržujte čistotu, nejste na světě - tedy ve vlaku Života - sami!" (výklad této prosby nechám jen na vašem rozumu).

Každý vagón pro přepravu osob má minimálně jeden prostorný záchod.Ve Staré Roli se mi podařilo od průvodčí koupit jízdenku do Nejdku. I když vagóny nebyly historické, čekal jsem, že alespoň jízdenky budou malinké z milimetr silného kartonu a průvodčí je budou cvakat, kleštěmi, jak jsem si to pamatoval z minulého století, tj. před rokem 2000. Obdržel jsem tedy po pětce čtyři pamětní jízdenky z LED či laserové tiskárny, nebo kopírky popsané propiskou od paní průvodčí a díval se zarosenými okénky od parní mašinky na pole a role mezi Starou a Novou Rolí. To jsem ještě vůbec netušil, že až skončím s rolí fotoreportéra, neb mi dojde kapacita karty ve foťáku, tak se z Nové Role do Nejdku ujmu role stevarda. Ale nepředbíhejme, neboť když jsem zjistil, že v Nové Roli bude vlak stát skoro hodinu, aby tam dělal kulisu celému představení o mnoha výstupech, s historickými kostými a projevy místní honorace i pražské delegace, tak jsem se rozhodl, že hlavní roli mého sobotního výletu bude hrát parní mašina, neboť ta mi snad odpustí nejen páru, ale i chyby kterých jsem se jako pisálek a fotokameroamatér dopustil.

Lidé v kostýmech z 19.století před parní lokomotivouPokud to nebude ze záběrů patrné, tak z vlaku vystoupili návštěvníci z dob starého Rakouska v čele Císařem Pánem Františkem Josefem I. Bohužel Jára Cimrman, mi neustále utíkal ze záběru, neboť ho trápila nějaká OSA, kolem které se prý točí velké peníze za jeho jméno, ze kterých on sám neviděl jedinný krejcar, tolar, ani dolar. Proto jsem zamířil ke strojovně mašiny a osmělil se oslovit strojvůdce, zda bych mohl nahlédnout do výhně. Bodrý a dobrý muž mě nezklamal a bez ohledu na ten cirkus kolem, mě pozval na místo, kde každému musí dojít význam termínu průmyslová revoluce. Žár kotle, trubky plné páry a síla výhně, kde stačí pár lopat uhlí k tomu, aby tisíce litrů vody rozhýbaly mnohatunový kolos, který utáhne nejen totalitní vagóny, ale totálně uhrane každého, kdo má srdce na správném místě.

Pohled ze strojovny parní lokomotivyNo abych to moc nepřehnal s tím přeháněním, určitě bych měl poreferovat více o technických a praktických datech. Takže mašinka je z roku 1925, měla na sobě nápis DEPO LOUNY, ale ve skutečnosti je z železničního muzea v Lužné u Rakovníka - takže, kdo si chcete užít něco podobného určitě si muzeum najdete nejen na webu, ale i reálném světě, kde se řada zkušených a obětavých lidí stará o tyhle nádherné stroje. Ostravské černé uhlí bylo v tendru, který byl součástí lokomotivy a vodu musela mašina doplňovat už v Nové Roli, kde vybumbala 2500 l a v Nejdku pak 800 l - napájení zajišťovali vždy místní hasiči. Z toho vyplývá, že parní stroj potřebuje více vody než paliva, ale konečně to platí i u jaderných elektráren, nebo ponorek. Nakonec proč by se nemohly na železnici vrátit parní stroje, které nebudou kouřit - stačí jen vodu přivést do varu a už se jede, třeba z Varů Karlových až do Johanngeorgestadtu - to už jsem ale zabloudil do oblasti sci-fi.

Když se mašina dosyta napila a já se po kolejích vrátil a úplně zaplnil kartu foťáku, tak jsem vážně pocítil, že i já bez snídaně musím sehnat něco k pití. Vrátil jsem se do chodbičky za občerstvením, a když jsem zjistil, že není jen pro první třídu, a že se tam za nějaký ten peníz dají koupit housky nebo kafe, tak jsem si dodal odvahy a poprosil o kávu. "Hned to bude" odvětil mi stejně statný mladík, jako byl strojvedoucí a já si počkal než obslouží nedočkavé. "Chcete tam smetanu, sladíte?" otázal se mě druhý muž z obsluhy a já vytušil, že to bude dobrá rodinná firma co tuhle práci vzala nejen pro ty mrzké peníze, ale i z lásky k mašinám - tedy alespoň doufám. "Prosím ještě rum." dodal jsem si na kuráž a v duchu si vzpomněl na Nohavicův verš i melodii - ... á do kafe rum. Alespoň vyzkouším jaké to je - když neřídím, mohu si to dovolit. Prcka mi položili mezi další prcky a já ho hned vzal a překlopil za smetanou do kafe. "Ale tohle není rum, to je becherovka." upozornil mě ten mladík - no nebudu to rozvádět, protože se nechci rozvádět - zkrátka stalo se, dal jsem si do kafe omylem becherovku, a abych situaci trochu zachránil doplatil jsem dražší likér a ochutnal. Bylo to - bylo to - bylo to vynikající! Nikdo mi neuvěří, možná mám tak divné chutě z hladu, ale ještě jako Karlovarák musím říci: že Honzíkova bylinná šťávička je to nejlepší sladidlo do silné rozpustné kávy s dvěma smetánkami - pokud jste to někdy zkoušeli, nebo to vyzkoušíte - dejte mi vědět, jak byste popsali tu chuť i účinek té kávy. Na mě měla účinek přímo fatální, stal ze mě totiž až do Nejdku stevard co obsloužil první třídu.

Pohled na stůl s občerstvenímDošlo k tomu tak, že nějaký pán - dle saka a kravaty bych hádal politik, či úředník - se neustále dotazoval "Jak to vypadá s tím gulášem?" Byl u toho cateringu, tedy dle mého označení občerstvení, snad pětkrát a jeho starost mne dojala natolik, že pod vlivem Honzíkova kafíčka jsem se nabídnul, že ten guláš roznesu. Situace byla totiž taková, že rodinná firmička mamka, taťka a syn měla tolik práce s ohříváním, porcováním chleba i rozléváním guláše, že nemohli stihnout z Nové Role do Nejdku roznést po celém vagóně tolik gulášů. Když už měl ten pán tu starost a já i zaslechl, že se má začít od zadu, kde sedí významní hosté, možná i někdo z ministerstva, tak jsem se chopil tácu a jako správný karlovarský pingl, začal svižně pinglovat. A nebyl jsem sám - i paní průvodčí se chopila koše s chlebem včetně lžiček jako z Pelíšků a následovala mou aktivitu s roznášením. No zvládli jsme to jen tak tak, někdo si vzal, někdo neměl chuť, či se styděl, nebo bál - zkrátka ke konci mi jeden horký guláš zbyl, a tak abych se odměnil - ukojil jsem velký hlad, co se při tom roznášení docela projevil. Jak se říká - hlad je nejlepší kuchař, a tak byl guláš opravdu výborný. Samozřejmě že ho nevařil hlad, ale ten kluk, tedy mladý muž co mě pozval a vlastně propašoval do prvního vagónu - snad jsem to tímto článkem dostatečně ospravedlnil, že jsem se dostal na místo kam nepatřím. (Pokud jste 26.9.2009 také měli ten guláš v Krušnohorském semmeringu - nenechte si to pro sebe a popište tu chuť v diskuzi. Za sebe mohu říci, že oproti volebnímu guláši co nám vaří v Praze, ze kterého je na ..., to byl stejný zážitek, jako když pan Ego ochutnal Ratatouille!).

Tak to máme za sebou - já svůj první zveřejněný článek a vy? No snad to nebylo moc dlouhé, nudné, málo okořeněné, bulvární, skandální, plytké, málo spisovné, plné chyb, příliš sebevědomé, nebo naopak málo? No nic, snad jste se bavili, protože já Tím vlakem vlastně jet neměl, měl jsem zůstat doma a být nablízku osobě, co pro mě tolik znamená, jenže člověk míní a ... mění. O tom snad někdy příště. Ale abychom nekončili smutně, zkusil jsem na foťák i mobil natočit a uložit pár záběrů na YouTube.

PS: A kdo už bude mít dost mých komentářů, tak se mrkněte přes YouTube na tento krásný sestřih od KadanToMiho.