OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Muži jsou jako sklo
- tvrdí a křehcí

To tvrdím jako člen sklářské rodiny a z velké zkušenosti, o kterou se s vámi hodlám podělit. Dříve však než začnu s příběhem plným radosti i bolesti, tak vás musím upozornit, že je opět nejen dlouhý (krátké čtení hledejte v novinách), ale začíná (věnováním) i končí smrtí, která bolí víc než zrada, krutá lest, či poprava upálením. A věřte, že vím, o čem mluvím, neboť jsem byl mnohokrát na oddělení popálenin ve Vinohradské nemocnici za svou popálenou sestrou a pocítil tu bolest, která po měsících léčby netrápí toliko tělo, ale spíše duši, zvláště když své rány nemůžete dobře skrývat před okolím. A když už jsem u popálenin, dovolím si tento článek věnovat památce Zdeňka Adamce, který provedl sebeupálení 6.3.2003 jako mladý křehký muž, jenž nedovedl, či nechtěl žít na tomto světě a prosil nás o jediné, abychom z něho neudělali blázna. Díky médiím, panu prezidentovi, vlastně díky nám všem - jsme z něj blázna udělali a náš spotřební život šel dál, kol močálu plného neužitečných peněz a skal pomíjivé slávy.

Dosti však truchlení, neboť bez smrti není života, a ten život za to stál - viď Roberte. Když jsem vzpomenul svou sestru, musím vzpomenout svého bratránka, o kterém je tento příběh, a i když se to nezdá, byl mi vlastně bratrem. Bohužel byl, protože nedávno zemřel na vleklou nemoc a bezmoc nás ostatních mu pomoci. Měl Kristovy roky a život před sebou, bohužel tento svět si s ním zahrál krutou hru, a proto - i když srovnávám nesrovnatelné - ukončil svůj život jako tvrdý a křehký muž - stejně statečně, jako Zdeněk Adamec. Sice nepoužil benzín a veřejné místo, ale ta záře jeho náhlého i temného odchodu mne utvrdila v tom, že pokud nám chlapům budou chtít ženské opravdu rozumět a chápat nás - musejí nás skutečně milovat. V Robertově (a myslím, že i ve Zdeňkovo) případě to byla jeho máma - tedy moje teta, která mi dala svolení, abych jeho příběh - tak jak nejlépe umím - převyprávěl.

Malý Robert sedí v beranici na sáňkáchRobert Matějů se narodil v roce 1976 v Karlových Varech a žil a vyrůstal v obci Březová u Karlových Varů. Nikdo by to do něj neřekl, ale byl gadža. Vypadal totiž docela romsky, ale s touto kulturou ani etnikem neměl nic společného, až na určité rysy v jeho chování i jednání, které asi získal nějakou kombinací historických náhod ve svém DNA, stejně jako svůj zjev. Do Březové jsem za bratránkem jezdil od mala, a i když byl o 4 roky mladší, dokázali jsme se bavit jako bráchové. Abych potěšil nejen sebe, ale i vás, zkusím poskládat příští odstavce z těch nejlepších střípků našeho společného života, které si vybavím.

Jako první mě potěší naše společná fotka, kdy se boxujeme. Strejda co nás tak pěkně vyfotil, měl na půdě spoustu zajímavých věcí, ale tyhle boxerky, jsou pro nás dva typické - každý jsme měli jen jednu z páru a rvát se s životem, jsme uměli jen tehdy, když jsme měli milujícího životního partnera - to konečně platí myslím obecně. Když už jsme u toho obecného, nejraději jsme chodili v Březové za obecňák (to je zkratka pro obecní bytový dům) do lesa, nebo louku pana Toufara, kde jsme sáňkovali, testovali BMX, váleli s holkama sudy, nebo stavěli mlýnek na potůčku, hledali houby i občas sami sebe, zkrátka naše dětství bylo více na vzduchu než před televizní obrazovkou. Tam jsme se taky rádi schovávali, ať už šlo o dětské pořady Studio Kamarád, Sedmičku pionýrů, Magion, či Vegu, nebo o dokumenty, či vzdělávací pořady jako úžasná Okna vesmíru dokořán s panem Grygarem. I když by to do Roberta mnoho lidí, co ho měli možnost poznat, neřeklo, byl to stejný tulák po hvězdách jako já. Zajímal se totiž nejen o astronomii, ale o řadu jiných a praktických věcí - jako např. sklo, vaření, koktejly, oblečení, počítače, hazardní hry, kterým rozuměl svým způsobem a vždy prahnul po poznání stejně jako po lásce - ovšem tady už trochu spekuluji, neboť od puberty se naše cesty rozdělily a tak nemohu dobře posoudit, zda se jako muž dokázal s tím křehkým v nás vypořádat se ctí.

Mohu však vzpomenout na naše cesty do Rudolfova za Božíkem, který nás dal na vodě dohromady do jedné kánoe, kde jsem měl možnost poznat z jakého skla Robert je. Typické bylo, že já byl makající zadák, co udržoval směr a loď tak, abychom se necvakli a on jako háček měl všechno na háku. Například ještě na horním toku Vltavy, nad Lipnem jsme zaparkovali v jedné zátočině a on, i když na to neměl věk ani plíce, holdoval kouření a dokázal si to vychutnat. Tak si sedl suchý a pěkně oblečený bokem, nohy zapřel o okraj kanoe, zapálil si a dal si svého vytouženého šluka. Jenže jak ho vychutnával, s gestem v záklonu, přehoupnul se zadním kotoulem přesně jako potápěči, kteří se zvednutým palcem sebou plácnou do hlubin. Kánoe se ani nehla. Robert vylétl z vody jako střela a stojíc po pás v proudu řeky času volal „Ty vole, kde mám cigáro, kde mám cigáro...". Byl to vlastně frajer, co dokázal pěkně naštvat, ale když byste mu dali šanci, byl schopen neuvěřitelných výkonů. Tehdy to v Jižních Čechách dokázala jedna z mnoha Jan, se kterou šel nejen ho hajan, ale pro kterou se rozhodl jet z Březové u Karlových Varů až do Rudolfova u Českých Budějovic na kole! A to bylo obyčejné horské kolo, s těžkým rámem a těžkými plášti. Je možné, že si to chtěl dokázat sám, neboť do Jany jsme byli zamilováni oba, ale ona si vybrala jeho, a tak jako správnej brácha jsem mu to ze srdce přál a měl radost, že je chvíli šťastný.

Ovšem neštěstí nechodí po horách, ale rádo chodí po lidech a na Roberta si od té doby, co jsem se s ním nestýkal, nějak zasedlo. Oba jsme jeho tátovi - poctivému skláři - udělali radost, když jsme se vyučili a pracovali ve sklárně Moser - Robert jako kulič a já jako rytec skla. Roberta i mě tahle práce bavila a snažili jsme se jí dělat pořádně a poctivě, ale oba jsme měli větší ambice, než jen brousit a rejt sklo. Já začal rejt do všeho a on začal brousit po internetu a po barech. Ke gamblerství a hazardu přičichl v Praze, kde mu poskytl azyl náš společný strýc Pavel, který je dle mého nejlepší zedník a kuchař minimálně v Košířích. Robert u něj přičichl nejen k hlavnímu městu, ale i k démonu jménem alkohol a Praha ho nenaučila nic jiné, než perfektně lhát, léčit se z depresí práškama, co donutí i silné jedince k závislosti. Problém byl v tom, že Robert trpěl od mala vážnou nemocí jater a mně to zpětně připomíná vzpomínka, kdy jsem ještě jako kluk čekal na tetu a Roberta ve fakultní nemocnici v Plzni, kde už tenkrát jsem v tetiných očích viděl ten strach, když si s ní promluvil lékař o Robertově prognóze. Zkrátka za posledních deset let se Bob - tak jsem mu říkal od dob, kdy jsme jako kluci obdivovali Boba a Bobka - stačil zbytečně zadlužit, podlehnout drogám a úplně zklamat svého tátu. Myslím, že málokdo může pochybovat o tom, že to byl muž tvrdý jak diamant, když i po návratu z Prahy i Varů, sebral odvahu doma u rodičů začít znova a odstřihnout se od minulosti. To se totiž stalo letos o prázdninách a děkuji té náhodě, která mi umožnila se s ním o tom pobavit dřív, než vzdal svůj život.

Miroslav a Robert Matějů v ulici Buková„Vstávat a cvičit" - „A proč?" - „Protože je ráno." - „Ale já mám ještě noc" - v této scénce jsem já Bob a Robert Bobek, kterému se z vyhřátého klobouku nikdy nechce. Snažím se tím nejen rozesmát sebe, když mi smutek po bratránkovi kalí rozum, ale i vás - protože Robert Matějů nestojí - ať je, kde je - o slzy žalu, ale o slzy smíchu. Nestojí ani o naše výčitky, co jsme mu řekli, či neřekli, čím jsme ho dohnali, nebo dokonce předhonili. Mě třeba straší naše poslední setkání, kdy mi pomáhal rozebírat pro tetu skleník a chtěl po mě poslat fotky, jak jsme ho převáželi, jak mi říkal „... seš dobrej - uživíš nejen sebe, ale i rodinu s tolika děckama, a ještě máš odvahu stavět barák ...", nebo jak mi natrhal maliny, nebo česal třešně - v tom byl vážně dobrej on, nebo jak mi posílal e-maily, že má od 10.8.2009 ve sklárně znovu šanci vrátit se k poctivé práci a 11.8.2009 se dozvěděl, že tu šanci nemá a naposledy skočil do našeho vyhřátého klobouku ... Robert zemřel 13.8.2009 v Karlovarské nemocnici ve svých třiatřiceti.(odpouštím vám, když pláčete se mnou, a ať už jste ho znali, nebo ne, věřte, že on je důkaz toho, že praví muži jsou jako sklo)

A aby jste se jen nedojali - odkážu vás na podobenství, tak typicky Karlovarské. Při výrobě keramiky (což jsou ženy) velmi záleží na průběhu jejího výpalu, aby její vlastnosti i glazura byly nejen krásné, ale i užitečné, no a při výrobě skla (což jsou muži) velmi záleží na tzv. temprování, neboli zrání skloviny v chladící peci, aby se - kromě šlír a bublinek, které jsou v každém výrobku, a které k dokonalosti musí hranaři, kuliči nebo rytci vybrousit - jednoho krásného dne nestalo to, že broušený blok, nebo pohár, třeba i s rytinou boje Svatého Michaela proti démonům, náhle a nečekaně praskne a rozpadne se, jako Sauronovo oko ve filmu Pán prstenů - Návrat krále.

Kamenný kostel v NejdkuJako perličku nakonec přidám náhodu, nebo zázrak, které každého nevěřícího Tomáše přesvědčí, že vše co jsem tu sepsal je čistá a ryzí pravda, jako pravý český křišťál. V den, kdy jsem se dozvěděl o Bobově skoku do klobouku, jsem nemohl uvěřit té definitivě, co smrt přináší, a tak jsem se chopil kalače a rozštípal všechny velké špalky, co jsem na pozemku našel. Přestože jsem si dal tak do těla a zahnal tím vztek i smutek, má nalomená víra, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, mě stejně sžírala. Naštěstí jsem ten den zabloudil v Nejdku ke kostelíku, co je na obrázku. Nepřivedla mě tam víra, ale starost o krbová kamna, ze kterých syn vytáhnul termostat a úplně stejná kamna s větším výkonem i stejným termostatem byla v kostele - věděl jsem to, když jsem v červenci kostel navštívil s dětmi a jeden vstřícný mladík nám ho otevřel k nahlédnutí. Taky mi řekl, že mají nového faráře, a že je to černoch z Afriky. No shrnu to - blížil jsem se k faře a za kostelem slyším, jak někdo štípá dříví a mě těší, že stejně jako já jsou chlapi, co místo pohodlného štípače umí vzít za topůrko. Je to pan farář s krásným úsměvem a zuby co jsem viděl jen u Roberta. Když jsem se přeptal na kamna, tak došlo na vzájemné představení:

„... já jsem Michal Sadílek a jsem z Rájce"

„Teší mě, já sem Bob, Bob Ogola z Afriky"

A má víra v ten moment nabrala nové síly, se kterou jsem se odvážil tuto čistě soukromou záležitost posunout až na tuto stránku.

Přidat komentář